Francie si mezi léty 1870 až 1913 udržovala 4. místo ve světovém žebříčku průmyslové produkce.
Hospodářství v 19. stol. mělo cyklický charakter, růst byl přerušován krizemi z nadvýroby, to se dotýkalo i Francie.
Francie preferovala poskytování půjček na vysoký úrok ekonomicky slabým evropským zemím, zejména Rusku. Francie začala být nazývána lichvářem Evropy.
Před 1. světovou válkou byla Francie na 2. místě mezi globálními vývozci kapitálu, ze 45,6 mld. dolarů na ni připadalo 20 %. Politické a ekonomické krize v letech 1848 – 51 znamenaly přestávku v rytmu ekonomic-kého rozvoje. Krize veřejných i soukromých financí paralyzovala stavbu železnic a další ve-řejné práce. Těžba uhlí prudce klesla o 20 %, pokles výroby železa byl sice pomalejší, avšak v r. 1850 nedosáhla ani 70 % úrovně z r. 1847. Dovoz zboží poklesl v r. 1848 na polovinu a plně se obnovil až v r. 1851. Export se v r. 1848 mírně snížil, ale hned následující rok se zase vrátil na původní úroveň. Po porážce v prusko – francouzské válce (1870 – 71) byla Francie donucena odstoupit Al-sasko a Lotrinsko a také byla zatížena vysokými reparacemi ve prospěch Německa ve výši 5 mld. franků. Množství finančních zdrojů vynakládala na koloniální války. Vnitřní kapitálové zdroje se zmenšovaly rozsáhlým vývozem zápůjčního kapitálů.
Rozvoj průmyslu se zrychlil až počátkem 20. století. Významně k tomu přispěl rozvoj leh-kého průmyslu, mj. i malosériově vyráběných módních a luxusních výrobků vyžadující řeme-slnou zručnost a umělecký cit (konfekce, obuv, galanterie, parfumerie a další „articles de Pa-ris“). Tato orientace, velmi odlišná od masové tovární produkce v Anglii či Německu umož-ňovala prosperitu i malých závodů a domácké práce. Před první světovou válkou zaměstná¬valy podniky s více než 100 zaměstnanci jen čtvrtinu francouzských průmyslových dělníků, zatímco v podnicích do 5 zaměstnanců jich pracovala přibližně třetina. Poměr mezi produkcí lehkého a těžkého průmyslu byl odhadován na 2 : 1. V těžkém průmyslu se slibně rozvíjela např. výroba elektřiny, hliníku a automobilů a konjunkturu prožíval zbrojní průmysl. Vysoké ceny hutních výrobků však brzdily rozvoj strojírenství, takž Francie zůstávala značně závislá na dovozu strojů.
Nelze nevzpomenout další dva charakteristické rysy relativně malé velikosti francouzských podniků: vysoká přidaná hodnota (na luxusním zboží) a geografické rozptýlení. Namísto ně-kolika velikých městských aglomerací s těžkým průmyslem, jako tomu bylo v Británii a Ně-mecku, měla Francie roztroušené a značně diverzifikované výroby v malých městech, vesni-cích a dokonce i ve venkovské krajině. Roztroušenost byla zčásti dána i charakterem dostup-ných zdrojů energie.
Malovýrobní charakter zemědělství zpomaloval uplatňování výsledků zemědělské vědy a techniky. Přes dílčí úspěchy, např. v pěstování cukrovky, kde se Francie stala největším svě-tovým producentem, zaostávala před rokem 1914 v intenzitě rostlinné a živočišně výroby za řadou evropských zemí. Projevovalo se to i v rostoucích nárocích na dovoz potravin.
Francouzský model průmyslového rozvoje je ze všech prvních industriálních zemí nejsvé-ráznější. Tato skutečnost se v 19. stol. i později stala motivem k napsání nespočetných pojed-nání, která se snažila vysvětlit údajnou „zaostalost“ nebo „opožďování“ francouzské ekono-miky. Nedávné empirické výzkumy a teoretické analýzy ovšem ukázaly, že v minulosti vy-cházely diskuse z nesprávného předpokladu. I když se model industrializace v Francii sku-tečně lišil od britského modelu a od industrializace dalších zemí, výsledek nebyl o nic méně úspěšný a z hlediska materiálních životních podmínek lidí možná ještě lepší. Když se navíc podíváme na modely růstu úspěšných industrializovaných zemí v pozdější době, zdá se, že francouzský model byl asi typičtější než britský.
Při hledání vysvětlení tohoto paradoxu bude dobré podívat se na základní determinanty ekonomického růstu. Nejnápadnějším charakteristickým rysem Francie v 19. století byla nízká míra jejího demografického růstu. Když se všechny příslušné ukazatele růstu (HNP, prů-myslová produkce atd.) přepočtou na jednoho obyvatele, vyjde nám, že Francie na tom byla skutečně dobře. Dalším problémem jsou zdroje. Britská, belgická a nakonec i americká in-dustrializace se značně opírala o bohatá naleziště uhlí. Francie sice měla také vlastní zásoby, ale bylo jich mnohem méně a jejich uložení značně prodražovalo těžbu. Tato skutečnost měla dalekosáhlé důsledky pro odvětví, která s těžbou uhlí souvisela, např. pro železárny a oce¬lárny. Ani technologie Francie zdaleka nezaostávala. V některých odvětvích měla přední vědce, vynálezce a zlepšovatele – např. ve vodních elektrárnách (turbíny), výrobě oceli (mar¬tinování), výrobě hliníku, automobilů.
Průmyslová produkce, tato vlajková loď moderního ekonomického růstu jak ve Francii, tak ve většině dalších průmyslových zemích, rostla rychleji než celková produkce. Různé pra¬meny ji odhadují na 2 až 2, 8 procent. Rozdílné odhady vyplývají nejen z různých metod hod¬nocení (a různých hodnotitelů) ale i z odlišného počtu odvětví, které jednotlivé odhady berou v úvahu. V první polovině století – až do druhého císařství – se řemeslníci a domácký prů¬mysl podílel na celkové „průmyslové“ produkci nejméně třemi čtvrtinami. Jejich produkce rostla pomaleji ve srovnání s moderními továrnami a novými výrobami a v některých přípa¬dech dokonce absolutně klesala. Když se tedy tyto výroby z indexu vyloučí, dostaneme zjevně vyšší tempo růstu. Jejich význam nicméně nelze podceňovat, protože tvoří charakte¬ristický svérázný rys francouzského průmyslu.
Po převratu v r. 1851 a rok poté po vyhlášení druhého císařství nabral růst francouzské eko-nomiky své bývalé tempo a směr. Po mírné krizi v r. 1857 se sice tempo růstu poněkud ztlu-milo, avšak ekonomické reformy v šedesátých letech a zejména dohody o volném obchodě a liberální zákony o zakládání akciových společností z r. 1863 a 1867 vytvořily nové stimuly. Válka v letech 1870 – 1871 s sebou přinesla ekonomickou a vojenskou katastrofu, ale Francie se z ní dostala způsobem, který ohromil celý svět. Méně než jiné průmyslové země utrpěla krizí v r. 1873 a rychleji se vzpamatovala. Nastala nová konjunktura, která trvala až do konce roku 1881. Během tohoto období se síť železnic rozrostla z původních 3000 km na více než 27000 km a telegrafní síť z 2000 na 88 000 km. Stavba železnic byla mocným bezprostředním i nepřímým podnětem i pro ostatní odvětví. Hutnictví dokončilo přechod na používání koksu při tavbě v padesátých letech 19. století a šedesátých až sedmdesátých letech 19. století si osvojilo besemerování a martinování a dokázalo vyrábět ocel levně.
Těžba uhlí a výroba že¬leza vykázala v tomto období čtyřnásobný nárůst (těžba uhlí dosáhla 20 milionů tun a pro¬dukce železa 2 milionů tun). Zahraniční obchod měl prospěch z neustálých novinek v oblasti dopravy a komunikací a každým rokem se zvyšoval o 5 %, díky čemuž zvýšila Francie, stále ještě druhá největší obchodní velmoc světa, svůj podíl na světové obchodní výměně z 10 na 11 procent. V letech 1851 a 1881 rostl důchod a bohatství Francie v ročním průměru o 2 až 4 %, tj. nejrychleji za celé století. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se Francie pokusila vytvořit alternativu mezi-národnímu zlatému standardu v podobě románské (latinské) monetární unie. I když oficiálně měla Francie svou měnu krytou oběma kovy, nálezy zlata v Kalifornii a v Austrálii způsobily růst celkové hladiny cen a pokles ceny zlata ve srovnání se stříbrem. Francie se proto roz¬hodla pro krytí své měny stříbrem a v r. 1865 získala na svou stranu i Belgii, Švýcarsko a Itá¬lii. Účast Itálie v tomto svazu skončila hned následujícího roku během války s Rakouskem, kdy Itálie zavedla „vynucený oběh papírových peněz“. Cílem byl udržet stabilitu cen. Každá země definovala svou měnu vzhledem k fixní hmotnosti stříbra (Belgie a Švýcarsko v té době již měly franky a Itálie určila hodnotu nové liry na úrovni franku.) Později do unie vstoupily Španělsko, Srbsko a Rumunsko, které též definovaly své měny na úrovni franku. Za několik let však byla objevena nová naleziště stříbra, vzájemný poměr cen zlata a stříbra se obrátil, a členské země unie zjistily, že jsou zaplaveny levným stříbrem. Místo aby dovolily inflační růst cen, který by zcela jistě následoval, omezily nákupy stříbra , nakonec je úplně zakázaly a vrátily se ke krytí svých měn čistým zlatem, neboli ke zlatému standardu.
Krize, která začala v r. 1882, trvala déle a stála Francii zřejmě více než kterákoli jiná krize v 19. století. Když začínala, vypadala jako menší obyčejná recese, tj. začala finanční panikou, k níž se ovšem přidalo množství dalších faktorů, které ji prodloužily a zkomplikovaly: kata-strofální choroby, které na dvacet let těžce poškodily vinařství a výrobu hedvábí, velké ztráty ze zahraničních investic v důsledku nesolventních zahraničních vlád a zbankrotovaných že-lezničních společností, celosvětový návrat k protekcionismu obecně i nová francouzská cla konkrétně a ostrá obchodní Válka s Itálií v letech 1887 až 1898. Zahraniční obchod jako celek ochabl a stagnoval více než patnáct let a se ztrátou zahraničních odbytišť stagnoval i domácí průmysl. Akumulace kapitálu klesla na nejnižší úroveň ve druhé polovině 19. století.
Prosperita se vrátila těsně před koncem století, kdy byla extenzivněji využita rudná naleziště v Lorraine a kdy nastoupila nová odvětví, mezi nimi výroba elektřiny, hliníku, niklu a auto-mobilů. Francie se mohla znovu těšit z tempa růstu srovnatelného s obdobím 1815 – 1848 a možná i 1851 – 1881. Doba těsně předválečná byla tedy dobou materiální prosperity a kultur-ního rozkvětu. I když to nelze přesně srovnávat, je pravděpodobné, že průměrný Francouz měl v r. 1913 stejnou nebo vyšší materiální životní úroveň než občané jiných zemí na evrop¬ském kontinentu. Francie měla nejnižší úroveň urbanizace ze všech průmyslových zemí. Hlavní vinu na tom nese pomalý růst celkové populace, ale svou roli sehrál i podíl pracovních sil zaměstnaných v zemědělství i struktura a umístění průmyslových podniků. Francie měla nejvyšší podíl pra-covních sil zaměstnaných v zemědělství ze všech průmyslově rozvíjejících se zemí – v r. 1913 to bylo kolem 40 %. Na tuto skutečnost se často poukazovalo jako na důsledek „zaostávání“ francouzské ekonomiky, avšak správná interpretace toho jevu není tak jednoduchá. K vysvětlení relativně vysokého podílu populace zaměstnané v zemědělství se používaly po-četné faktory – včetně nízkého tempa přírůstku obyvatel a nízkého tempa urbanizace – méně často se však věnuje pozornost tomu, že na počátku století byla Francie jedinou industriální zemí v Evropě, která byla soběstačná v produkci potravin a vlastně je i vyvážela.
Francie měla ze všech prvních industrializovaných zemí nejméně uhlí. Na počátku 20. století byla těžba uhlí na hlavu ve Francii jen na úrovni třetiny tohoto ukazatele v Belgii a v Německu a asi na úrovni sedminy průměrné těžby ve Velké Británii, a to přitom Francie využívala své zásoby ve větší míře než jiné země. Až na jednu výjimku byly doly v první po¬lovině 19. století situovány v hornaté centrální oblasti a na jihu, byly daleko od trhů a byl k nim těžký přístup, zejména do té doby, než k nim dorazila železnice. Bylo to ovšem na zá¬kladě právě těchto zdrojů, na nichž Francie založila svou metalurgii využívající koks. Od čty¬řicátých 19. století se začalo těžit i ve velkém uhelném revíru na severu, který byl prodlouže¬ním belgické a německé uhelné pánve, a toto uhlí se jako palivo zasloužilo o rozvoj moder¬ního ocelářství. Přesto navzdory tomu, že spotřeba uhlí na hlavu byla ve Francii jen zlomkem tohoto ukazatele v sousedních zemích, zůstala Francie po celé století závislá na dovozu asi jedné třetiny své spotřeby uhlí ze zahraničí.
Aby vyrovnala nedostatek a vysokou cenu uhlí, zaměřila se Francie na vodní energii v mnohem větší míře než její uhlím oplývající sousedi. Částečně i díky kvalitnější technologii včetně vynálezu vodní turbíny, mohla vodní energie konkurovat páře až asi do poloviny sto-letí, a to dokonce i ve Velké Británii. V kontinentální Evropě a zejména ve Francii a dalších zemích s nedostatkem uhlí si svůj význam zachovala mnohem déle. Ve Francii šedesátých let 19. století podávala padající voda téměř 2 x tak vyšší výkon než parní stroje a její celkový výkon rostl až do 30. let 20. století. Vlastnosti vody jako energetického zdroje ovšem značně omezovaly její využití. Nejlepší podmínky však byly na místech, která byla daleko od obyva-tel, počet uživatelů se v jednotlivých lokalitách omezoval na jednoho nebo jen několik, a rov-něž velikost zařízení byla limitována. Jakkoli byla tedy vodní energie pro francouzskou indu-strializaci důležitá, současně se podílela i na determinaci její struktury – na malé velikosti firem, na geografickém rozptýlení a na nízké urbanizaci.
Před vypuknutím 1. světové války v r. 1914 byla celá čtvrtina všech francouzských zahranič-ních investic v Rusku. Po 12 % bylo investováno do evropské středozemní oblasti (Pyrenej¬ský poloostrov, Itálie a Řecko), na Blízký Východ (Osmanská říše, Egypt, Suez) a v Latinské Americe. Menší částky byly investovány i ve Spojených státech, skandinávských zemích, Rakousku – Uhersku, na Balkáně i jinde. Francouzi, na rozdíl od Britů, investovali do svých kolonií ani ne 10 % svých investic. Celkově lze říci, že Francouzi podstatně přispěli k ekonomickému rozvoji Evropy, ale války, revoluce a přírodní i sociální katastrofy a ze¬jména 1. světová válka přišla dědicům investorů velmi draze.