„Když Lutéch v roce 55 př. n. l. dobyli Římané, byla to pouze rybářská vesnice na Ile de la Cité, často postihovaná záplavami a obývaná kmenem Parisiů. Římské osídlení rychle rostlo a rozšířilo se na levý břeh Seiny. Po Římanech sem přišli Frankové, kteří dali městu jméno Paříž a vytvořili z něj centrum své říše.“
Prvotními obyvateli dnešního Ile St-Martin (na štěrkovém podloží) ležícího mezi někdejšími dvěma rameny řeky Seiny byli ve 3. století př.n.l. příslušníci keltského kmene Parisiů. V roce 52 př.n.l. bylo toto místo dobyto Římany a ti ho pojmenovali Lutetia, což znamená „bažinaté místo“. Julius Caesar dobytí Gálie vylíčil ve svém nejproslulejším spisu Commentari de Bello Gallico neboli Zápisky o válce galské, který obsahuje nejen popis bitev a taženích, ale také zvyky starých Gálů. V době římské okupace se Lutetia rozvíjela, byla postavena aréna, lázně a další stavby. Centrum říše se pomalu přesunulo na Ile de la Cité, kde se mohli lépe bránit vpádům barbarských kmenů a rozšiřovalo se na obou březích řeky. V roce 508, po pádu římské nadvlády, se z toho města stalo centrum Francké říše. Nejdříve byli u moci Merovejci, poté Karolingští králové. Po pádu římské říše soupeřili francké kmeny o moc, nejsilnějším vůdcem se ukázal Chlodvík I. z rodu Merovejců, který odstranil všechny své soupeře a v roce 481 se stal franckým králem. Dokázal si podmanit téměř celou Gálii, porazil římského krále a Vizigoty a své výboje směřoval až za Rýn a dobyl tamní germánské území. Frankové byli pohany, Chlodvík byl prozíravým panovníkem, a proto přijal roku 496 křesťanství. Přijetím křesťanství se chtěl přiblížit původnímu galskému obyvatelstvu. Chlodvík zahájil stavbu katedrály St-Etienne, kde také o 300 let později vyrostla pevnost na ochranu před Vikingy. Ti přesto Paříž roku 845 dobyli. To pravé hlavní město učinil z Paříže až Hugo Kapet, který se k moci dostal roku 987. Za krále si ho zvolili feudálové, kteří si přáli slabého krále. Pocházel z dynastie Robertovců, která si od doby jeho vlády začala říkat Kapetovci a ti vládli až do roku 1328. Hugo Kapet povznesl město na takovou úroveň, kterou si udrželo až do dnes. Byl si vědom svého postavení a nesnažil se zbytečně dráždit mocnější feudály, nikdy se nad ně nevyvyšoval a v jejich přítomnosti nenosil odznaky královské moci. Kapetovci urbanizovali pravý břeh Seiny. Hugo Kapet i jeho následovníci byli až do 11. století slabými králi, jejich moc byla oslabena mocnějšími vazaly, a proto zpočátku patřila k jejich území jen Paříž se svým okolím. Ostatní části byly pod vlivem jednotlivých feudálů a anglických králů. Jejich dynastie zde panovala bez většího hluku a celých sto let byla jejich autorita spíše jen morální. Aby se jejich rod udržel na trůně, korunovali své potomky ještě za svého života. Tuto tradici udrželi až do nástupu Filipa II. Augusta. V průběhu dalších století se město rozrůstalo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Byly vybudovány katedrály, vydlážděny hlavní cesty a sjednocením několika škol vznikla Sorbonna. Dalším významným francouzským králem byl Filip II. August, který byl korunován v roce 1180 a vládl až do roku 1223. Na trůn nastoupil ve věku 15 let a velmi brzy prokázal, že je schopným vládcem. Stal se výborným diplomatem a dokázal se zbavit vlivů Anglie. Měl zásluhy na sjednocení Francie a přispěl i na odstranění anglického vlivu na území Francie. Zasadil se i o rozvoj Paříže. Nechal postavit mnoho významných památek, vybudoval okolo města hradby a také započal stavbu Louvru, který byl nejdůležitější baštou a později byl přebudován na pevnost a také královskou rezidenci, nechal vydláždit hlavní průchody a vybudoval centrální trh. Hrál významnou roli i co se týče vzdělání, v roce 1200 založil Univerzitu. Když Filip zemřel, nastoupil na trůn jeho syn Ludvík VIII. Francouzský. Nebyl ovšem schopný jako jeho otec, což se podařilo až Filipovu vnukovi, Ludvíku IX. Svatému. Za vlády Ludvíka IX. Se Paříž dále rozvíjela. Postavena byla například Sainte Chapelle, pokračovalo se ve výstavbě Notre Dame. S nástupem Filipa VI. se dostává na francouzský trůn nová dynastie – Valois. Karel V. nechal postavit Bastilu. V 16. století nebyla Paříž tolik významná, hrady v Loiře se staly důležitějšími. Svá stálá sídla zde měli různí francouzští králové. Nic z toho ale nepomohlo uklidnit nepokoje, které vládly v Paříži. Dlouhý čas bylo město sužováno krvavými náboženskými boji, které vyvrcholily ve slavnou Bartolomějskou noc (12.srpna 1572). Na počátku 17. století mělo město již 300 000 obyvatel. Stávalo se čím dál tím důležitějším kulturním a politickým centrem a to především během vlády kardinála Richelieu, který založil Academii Francaise. V roce 1775 za vlády Ludvíka XIV. z rodu Borbonů mělo město již půl milionu obyvatel. Jedním z nejvýznamnějších dat v historii Paříže je rok 1789, kdy začla Velká francouzská revoluce. Za počátek se považuje 14. červenec a dobytí Bastily jako symbolu teroru a absolutismu. V následujících letech došlo rychle po sobě k mnoha významným změnám. Padla monarchie a nastoupila hrůzovláda, což bylo zapomenuto s příchodem císařství v roce 1804. S příchodem Napoleona přišel i přepychový královský dvůr. V letech 1804 až 1814 se město obohatilo o mnoho významných uměleckých děl. Byl postaven Vítězný oblouk a pokračovalo se ve výstavbě Louvru. Stavba Vítězného oblouku byla započata v roce 1806 a dokončena byla v roce 1836 Chalgrinem. Najdeme ho uprostřed náměstí Place de Gaulle. V dalších letech došlo opět k úpadku monarchie a následně ke zrození druhé republiky s Napoleonem III. na trůně. Město trpělo přeplněnou dopravou, a proto tedy dal Napoleon baronu Haussmanovi za úkol přebudování města. Byly vybudovány nové trhy, například Les Halles, byla postavena Opera a přebudovány boulváry. Když byl Napoleon v roce 1870 poražen Prusy, Pařížané se vzbouřili a mnoho budov bylo zničeno (hotel de Ville, Tuleries). V dalších stoletích docházelo k rozkvětu, vznikly zde různá umělecká a literární hnutí. U příležitosti Světové výstavy v roce 1889 byla postavena Eiffelova věž vysoká 320 metrů. Bohužel bylo město v průběhu světových válek bombardováno a značně poškozeno. Tento vývoj byl narušen morovou epidemií ve 14. století a především Stoletou válkou, která vedla šlechtu k tomu, že opustila Paříž a král se přesunul do Versailles.
Ulice
Ulice v Paříži jsou rovné, křivolaké, široké, úzké, rušné i tiché. Ulice mají mnoho pojmenování – rue, ruelle, boulevard, avenue, passage… Ve 14. století se středověká Paříž dělila na 3 části – Cité (ostrov na Seině), Outre Grand-Pont (část města na pravém břehu) a Outre Petit-pont (na levém břehu). Nejdříve byl osídlen pouze ostrov, za Římanů se osada rozrostla za řeku na levý břeh až k pahorku svaté Jenovéfy, patronky Paříže. Pravý břeh byl osídlen velice řídce kvůli rozsáhlým močálům. Důkazem přítomnosti močálů je dnes název jedné z ulic – Marais. Do 19. století určovaly velikost města jeho hradby. Jak se město rozrůstalo, vystavěly se hradby nové. Prakticky až dodnes platí, že co se nachází uvnitř hradeb je Paříž a co vně hradeb je považováno za předměstí (banlieu). O prvních deseti staletích existence Paříže máme velice málo informací a ty které máme se týkají jen velkých dějinných událostí. První popisky ulic máme až ze 12. století. V roce 1300 měla Paříž 300 ulic. Často šlo pouze o volné prostory mezi domy. Některé domy stály tak blízko vedle sebe, že bylo obtížné mezi nimi projít. Až Filip II. august vydal v roce 1222 nařízení o tom, jak musejí být ulice široké (pro dva povozy). Ulice se začaly dláždit až ve 13. století, což byl také příkaz Filipa II. Augusta. Nejdříve vydláždili jen 2 ulice v Cité. Některé pískovcové desky z této doby vydržely v dlažbě až dodnes.
Osvětlení
Ve středověku na tom ulice nebyly s osvětlením nejlépe. Teprve v roce 1524 vyšlo nařízení o tom, že všichni majitelé domů musí mít v okně celou noc svíčku a noční chodci museli nosit rozsvícenou lampu. Přesto nebyly noční ulice bezpečné. Až v roce 1667 vydali nařízení, podle kterého museli být ulice od listopadu do února na obou koncích osvětleny lampami.
Názvy
V křivolakých uličkách bylo snadné zabloudit. Ulice měly svá jména, ale ta se udržovala pouze v ústní podobě. Obyvatelé jedné ulice znali pouze názvy ulic z nejbližšího okolí. Navíc měli některé ulice i více názvů a naopak více ulic mívalo shodný název. Až nařízení v 18. století určilo, že každá ulice byla na obou koncích označena speciálními tabulkami.
Nejstarší ulice
Nejstarší ulice vedla od jihozápadu (z dnešního Orleansu), kde se nacházela římská osada Genabaum. Nazývala se Via superior a byla celá vydlážděná. V její blízkosti se nacházely všechny významné stavby. Provoz této silnice byl natolik velký, že vybudovali paralelní ulici Via Inferior (dnes známá pod názvem rue d’Efner). Via Superior dostala později název podle kaple svatého Jakuba rue Saint-Jacques, která probíhá celou latinskou čtvrtí a ústí v Montparnasse. Touto ulicí se vstupovalo do města, byla zde jedna ze čtyř nejdůležitějších pařížských bran a byla zde i první pařížská radnice. Ekvivalent těchto dvou ulic byl i na pravém břehu Seiny. Vzhledem k pozdějšímu osídlení byly obě tyto ulice mladší. Ta starší se nazývá ulice svatého Martina (Saint-Martin) a vedla k severním provinciím. Dnes už vypadá velice obyčejně a nikdo by nehádal, že je jednou z nejstarších pařížských ulic. Druhá ulice, rue Saint-Denis, je dnes známá jako ulice lásky a žádný návštěvník by si ji nespojil s historií. Stejně jako Karlova ulice plnila funkci královské cesty, odvážely se tudy ostatky králů a vjížděli zde korunovaní králové. Na levém břehu se tudíž výstavba nových ulic soustředila mezi ulice Saint-Jacques a d’Enfer mezi kostely a kláštery sloužící jako centra společenského života. Domy, kterých kolem roku 1300 existovala na 8000, vypadaly různě. Město rostlo rychle a z nedostatku místa se stavby nemohly roztahovat do šířky, ale rostly do výšky, takže měřily v průměru kolem 12 metrů a měly nejméně 3 patra. Čím více k centru stály, tím byly užší a vyšší.
Nejstarší dům
Najít nejstarší dům je snažší než určit nejstarší ulici. Dlouho se nevědělo, jestli je starší dům č.3 v rue Volta nebo dům č. 51 v Montmerencyho ulici. Dnes už se ví, že dům v tue Volta pochází až ze 17. století. Druhý dům, v němž je dnes restaurace, je označen datem vzniku 1407 a je tedy nejstarší. Pařížskou univerzitu založil lékař manželky svatého Ludvíka Robert de Douai. Škola nakonec získala jméno po Robertovi de Sorbon, který byl královým kaplanem a roku 1253 založil teologickou fakultu.
Přestavba
Císař Napoleon III. jmenoval Georgese Eugena Haussmanna do funkce roku 1853. Podle jeho návrhu se bořily celé čtvrtě, rošiřovaly se ulice a stavěly se pěti a šestipatrové domy. Postavil hlavní městské tahy – bulvár Saint-Germain na levém břehu a bulvár Saint-Michel. Na pravém břehu na ně navazují bulváry Srassbourg a Sebastopol. S rozvojem dopravy a vznikem metra ztratily bulváry svůj význam a došlo také k přestěhování středu města k Champs-Elysées. Paříž, jak ji vybudoval Haussmann, je i Paříží současnosti. Nejznámější ulicí a zároveň také nejširší, je dnes avenue Champs-Elysées, která je v některých místech široká až 400 metrů.
Pařížské mosty
První říční přístav vybudovali v Paříži Římané. Ve středověku existovaly dva přístavy, jeden na nábřeží aux Fleurs a druhý u Notre Dame (na severním břehu). Nejvíce přístavu fungovalo v 18. století. Nejdůležitější roli v zásobování města hrál zřejmě přístav, který se nacházel na nábřeží des Ormes. Lodě zde přivážely obilí, mouku, uhlí i vápno. Důležitou roli sehrály mosty. Dnes jich zde najdeme více než 30. První najdeme v Bercy, kde řeka vtéká do města (Pont National) a poslední je Pont du Garigliano v místě, kde řeka opouští město. Na konci 9. století vedly na ostrov Cité dva mosty, Petit Pont (Malý most) a Grand Pont (Velký most, nazývaný také most Karla Holého). Pravděpodobně měly tyto mosty pouze kamenné základy a dřevěné přístavby. Malý most, který zde stojí dnes, ale není totožný s tím starým, v průběhu staletí byl totiž mnohokrát přestavován. Grand Pont byl stejně jako i Petit Pont poškozován povodněmi. Král Filip Sličný ho nechal posunout a do domků po jeho okraji dosadil zlatníky a směnárníky (chargeus), podle kterých se most dnes nazývá Pont-au-Change. Ve středověku nebyly domy postavené na mostě žádnou zvláštností. Vypadalo to na nich jako v normální ulici a skrze domky člověk ani neviděl vůbec řeku. Dřevěné domky jednoho dne shořely a poté zde byly vybudovány úzké kamenné pětipatrové domky. Hned vedle tohoto mostu na pilířích bývalého Grand-Pont vznikl dřevěný most se třinácti vodními mlýny. Ty ale strhla povodeň. Most byl zrekonstruován jako Pont-aux-Oieaux )nebo také Pont Marchand). S mostem Pont-au-Change svíral pravý úhel – oba mosty vedly do ulice svatého Diviše. Tento most vydržel jen pár let než shořel při požáru. Na severní břeh vedl ještě jeden historicky významný most. Než ho v roce 1413 postavili, vedla přes řeku jen dřevěná lávka a na břehu museli lidé chodit po volně položených dřevěných deskách. Nově postavený most dostal své jméno podle blízkého chrámu Notre Dame. Domky postavené na tomto mostě poprvé použili číslování. Předběhly tak dobu o 200 let.
Na náměstí Ludvíka XV., později přejmenovaného na náměstí Revoluce a dnes nazývaného náměstí Svornosti (Concorde). Říká se, že je jedním z nejkrásnějších v Paříži. Zároveň je také největší. Prostor velký dvacet čtyři čtverečních metrů vznikl v letech 1757 – 1772. Z náměstí vede na jih stejnojmený most, který nás přivede k Bourbonskému paláci, dnes je to sídlo parlamentu. Na severní straně náměstí leží dva významné paláce oddělené od sebe ulicí Royal. Vpravo dnes sídlí ministerstvo námořnictva, vlevo je hotel Crillon, ve kterém můžeme potkat i nějakého prezidenta, který přijel na státní návštěvu. Ze západní strany vede k náměstí slavná Champs-Elysées a uprostřed náměstí je umístěn 220 tun vážící luxorský obelisk, dar egyptského vícekrále pro Karla X. Byl to výraz díků za rozluštění hieroglifů. Gilotina zde byla poprvé vztyčena roku 1792 a vydržela tu do května 1795. Tisíce lidí přišlo o své životy. V roce 1793 například král Ludvík, po něm i jeho manželka Marie-Antoinetta. Dnes se tu pro změnu točí obrovské ruské kolo. I na dalším náměstí se prolévala krev – jde o náměstí Bastily. Až do roku 1370 zde stávala pevnost postavena na ochranu před anglickými vojsky. Pevnost byla obklopena 25 metrů širokým příkopem. Už v roce 1418 přestala sloužit svému účelu a vojenská posádka byla vystřídána oddílem žalářníků. Nevešlo se sem mnoho vězňů, pouze kolem padesáti. Tato kapacita se ale nikdy plně nevyužila. Obvykle zde bylo jen pár vězňů a často mezi nimi byli šlechticové. 1789 pařížský lid Bastilu dobyl, stavba byla úplně zdemolována, nezbylo po ní nic, ani nějaký památník připomínající tento počátek revoluce. Dnes na náměstí zní hudba z monumentální Opery. K nejstaršímu náměstí to je odsud jen malý kousek. Vogézské náměstí se vyhnulo Haussmannově přestavbě, a proto si uchoval své starobylé kouzlo. Na konci 16. století zde bávalo koňské tržiště, až král Jindřich IV. roku 1605 rozhodl o jeho výstavbě. Dokončení výstavby paláců tvořících obdélník se už nedožil. O náměstí Ludvíka XV., později přejmenovaného na náměstí Revoluce a dnes nazývaného náměstí Svornosti (Concorde) se říká, že je jedním z nejkrásnějších v Paříži. Zároveň je také největší. Prostor velký dvacet čtyři čtverečních metrů vznikl v letech 1757 – 1772. Z náměstí vede na jih stejnojmenný most, který nás přivede k Bourbonskému paláci, dnes je to sídlo parlamentu. Na severní straně náměstí leží dva významné paláce oddělené od sebe ulicí Royal. Vpravo dnes sídlí ministerstvo námořnictva, vlevo je hotel Crillon, ve kterém můžeme potkat i nějakého prezidenta, který přijel na státní návštěvu. Ze západní strany vede k náměstí slavná Champs-Elysées a uprostřed náměstí je umístěn 220 tun vážící luxorský obelisk, dar egyptského vicekrále pro Karla X. Byl to výraz díků za rozluštění hieroglifů. Gilotina zde byla poprvé vztyčena roku 1792 a vydržela tu do května 1795. tisíce lidí přišlo o své životy. V roce 1793 například král Ludvík, po něm i jeho manželka Marie-Antoinetta. Dnes se tu pro změnu točí obrovské ruské kolo. I na dalším náměstí se prolévala krev – jde o náměstí Bastily. Až do roku 1370 zde stávala pevnost postavena na ochranu před anglickými vojsky. Pevnost byla obklopena 25 metrů širokým příkopem. Už v roce 1418 přestala sloužit svému účelu a vojenská posádka byla vystřídána oddílem žalářníků. Nevešlo se sem mnoho vězňů, pouze kolem padesáti. Tato kapacita se ale nikdy plně nevyužila. Obvykle zde bylo jen pár vězňů a často mezi nimi byli šlechticové. 1789 pařížský lid Bastilu dobyl, stavba byla úplně zdemolována, nezbylo po ní nic, ani nějaký památník připomínající tento počátek revoluce. Dnes na náměstí zní hudba z monumentální Opery. K nejstaršímu náměstí to je odsud jen malý kousek.