Úvod

V dubnu roku 1994 vypukl v malé africké zemi konflikt, který svou ukrutností šokoval celý svět. Rwanda se během krátké doby dostala na hlavní stránky světových deníků a stačilo pouze sto dní prudkého násilí, aby byla srovnávána s kambodžskými vražednými poli či dokonce samotným Holocaustem. Zatímco dnes je slovo genocida ve spojitosti s rwandskými událostmi hojně užíváno, během roku 1994 se mnoho západních politiků zdráhalo tento termín oficiálně vyslovit, aby bagatelizovali to, co se v zemi dělo.

Odborná i široká veřejnost nacházela po skončení a odhalení celého rozsahu konfliktu mnoho viníků. Byla obviňována Organizace spojených národů, že nedokázala navzdory své vojenské přítomnosti vraždění zabránit. V podobném duchu byly kritizovány i Spojené státy – mnozí dokazovali, že vláda ve skutečnosti věděla o rozsahu zabíjení a přesto odmítla intervenovat. Kritika se snášela i na hlavy dalších aktéru, např. Francie – jejíž roli se pokouší poodhalit právě tato práce.

Stručná historie konfliktu

V koloniální éře spadala Rwanda nejprve do německé sféry vlivu a během První světové války se stala belgickou kolonií. Belgická administrativa také oficiálně rozdělila Rwanďany na dvě etnika – Hutu a Tutsi, přičemž Tutsiové měli pod belgickou nadvládou privilegované postavení. Rwanda dosáhla nezávislosti roku 1962. Erodující belgická moc vedla ještě před tímto datem k útokům proti do té doby privilegovaným Tutsiům a jejich následnému exodu do okolních zemí. V roce 1973 se po převratu dostal do úřadu rwandského prezidenta generál Juvénal Habyarimana, který jakožto Hutu podporoval své etnikum na úkor Tutsiů. Tutsijská diaspora v okolních zemích začala být postupně stále více organizovaná, což na konci 80. let vyústilo ve vznik Rwandské vlastenecké fronty (Rwandan Patriotic Front – RPF). Ta od té doby vedla boj s vládou v Kigali, která se těšila zahraniční podpoře – mj. z Francie. Válka skončila dohodami z Arushi, podepsanými oběma stranami roku 1992. Podle těchto dohod mělo dojít k vytvoření přechodné vlády, v níž měly být reprezentovány všechny relevantní politické síly, a tato přechodná vláda měla dovést zemi k volbám. Další protokoly k dohodě byly postupně podepisovány během roku 1993, tak jak se střídaly boje s jednáním. Součástí dohod byl také předpoklad vzniku peacekeepingové mise OSN, která měla pomoci naplnit cíl dohody. Tento záměr byl nakonec realizován v podobě mise UNAMIR (United Nations Assistance Mission in Rwanda).

Situace se však nevyvíjela tak, jak mírové dohody předpokládaly. Vládnoucí prezident Habyarimana měl poněkud jiné představy o budoucnosti země. Již počátkem roku 1994 posílal velitel jednotek UNAMIR, kanadský generál Roméo Dallaire, telegram na Sekretariát OSN, v němž hovořil o tom, že v Kigali je systematicky shromažďováno velké množství zbraní, jsou vyzbrojovány huutské milice a jsou vytvářeny seznamy Tutsiů – to vše za vědomí vládnoucího prezidenta. UNAMIR však neměl mandát proti takovému jednání zakročit a generál Dallaire nedostal ani dodatečné povolení v tomto směru jednat. Latentní napětí se změnilo v otevřený boj večer 6. dubna 1994, kdy bylo na mezinárodním letišti v Kigali sestřeleno letadlo na jehož palubě byl prezident Rwandy Juveénal Habyarimana a prezident sousední země Burundi – Cyprien Ntaryamira. Dodnes nebylo vyjasněno, kdo za incidentem stál, nicméně ho uvítali stoupenci tvrdé linie, ať již na jedné, či druhé straně.

V hlavním městě došlo prakticky okamžitě k zabíjení opozičních politiků a umírněných Hutuů. A zatímco zbytek světa jen pomalu rozeznával další africké nepokoje a v médiích se hovořilo o střetech mezi opozičními skupinami, jak uvádí Kuperman ve svém článku: „Koncem dubna, pouze tři týdny po pádu prezidentova letadla, byly všechny velké masakry dokonány. Rebelové sami 29. dubna uznali, že ‚genocida je téměř hotova‘“ (KUPERMAN 2000: 100). Boje pokračovaly ještě několik týdnů a ukončilo je až vítězství RPF a následná francouzská intervence.

Konečná bilance je předmětem sporů, všeobecně však převládá shoda, že během genocidy zemřelo zhruba 800 000 lidí, z toho asi 650 000 Tutsiů – tedy dvě třetiny celé populace tohoto etnika (ibid: 101).

Vztahy Francie a Rwandy na počátku 90. let

Podle Adelmana spočívá tradiční francouzská politika v Africe na dvou principech. Prvním je ochrana a rozšiřování francouzských historických pozic a druhým pak podpora ekonomické dominance ve frankofonní Africe (ADELMAN 2009: 6). Poněkud rozverněji pak tento vztah k africkému kontinentu popisuje ve své knize Wallis – za důležitý v těchto vztazích považuje individualistický prvek, kdy podle něj je politika vůči africkým státům tvořena v Elysejském paláci buďto přímo prezidentem, nebo jeho blízkými poradci. Zmiňuje také časté přátelské vztahy mezi prezidenty Francie a afrických států, které hrají důležitou roli. „Můžete mluvit hodiny a hodiny o francouzském angažmá [v Africe], ale nakonec jde jen o dvě věci – prestiž a byznys“ (WALLIS 2006: 11).

V říjnu roku 1990 překročili vojáci Rwandské vlastenecké fronty hranice z Ugandy do Rwandy a s požadavkem na ukončení diskriminační vlády prezidenta Habyarimana táhli směrem k hlavnímu městu. To vyvolalo ostré reakce jak v Kigali, kde vláda nebyla na boje dostatečně připravena, tak ve Francii, která rychle přispěchala s vojenskou a materiální pomocí. Wallis k tomuto dodává, že rozhodnutí intervenovat v této malé africké zemi nepadlo v první řadě z obavy ze ztráty obchodního partnera, nýbrž z obavy, že by francouzský vliv mohl být v této oblasti nahrazen vlivem anglickým. „Obava, že francouzská Afrika je pod stálým ohrožením ze strany Anglosasů, snažících se posunout sféru vlivu z Etiopie do jižní Afriky je již téměř patologická. Jedná se o politické téma, které dokáže sjednotit socialisty s

Gaullisty a zdá se, že zastíní i jakékoliv vojenské, politické či strategické hledisko a v případě Rwandy i hledisko lidskoprávní a morální“ (ibid:12). Intervenující síly (Operace Noroît) byly tvořeny 150 výsadkáři a později, když se ze země stáhly belgické jednotky, byly rozšířeny do počtu 350. Stejně jako Wallis, i Adelman se domnívá, že primárním důvodem k intervenci byla snaha o ochranu frankofonie (ADELMAN 2009: 8). Oficiálním cílem operace byla ochrana francouzských občanů ve Rwandě.

Wallis poukazuje na to, že Francie se během následujících let stala rwandským hlavním spojencem v boji proti rebelům z RPF, což potvrzovaly rozsáhlé dodávky zbraní, vojenského materiálu a pomoc poradců při cvičení vládních jednotek. Poukazuje na to, že Francie otevřeně porušovala některá z ustanovení EU o prodeji zbraní, když nebrala ohled na konkrétní situaci situaci v zemi, s ohledem na ozbrojený konflikt a velké množství zbraní bylo do Rwandy dodáváno neoficiálně, případně skrze tzv. neutrální země jako byl například Egypt, přičemž podobné transakce jistily francouzské banky – jmenovitě autor hovoří o Crédit Lyonnais (WALLIS 2006: 29–32). Ke stejným závěrům dochází také zpráva Human Rights Watch z roku 1994 – Arming Rwanda, která se zabývá rwandským vyzbrojováním. Zpráva identifikuje mimo Francii ještě Egypt a Jižní Afriku jako hlavní zdroje nákupu zbraní (Human Rights Watch 1994: 14–16).

Samotný ozbrojený konflikt mezi vládními jednotkami a RPF se brzy po angažování Francie změnil z otevřeného boje na boj guerillový. Adelman ve svém článku tvrdí, že Francií podporovaná vláda v Kigali si byla, stejně jako samotná Francie, jista vítězstvím nad rebelujícími RPF (ADELMAN 2009: 9). Wallis dokládá, že v této době byli jestřábi z Elysejského paláce přesvědčeni, že celý problém bude vyřešen vojensky a skončí porážkou RPF, kteroužto organizaci stylizovali do role agresora a přirovnávali ji k Rudým Khmérům z Kambodži (WALLIS 2006: 33). Wallis také poukazuje na to, že Francie postupně po dodávkách vojenského materiálu a poradní činnosti de facto převzala kontrolu nad rwandskou armádou, ačkoliv se to oficiální místa zdráhala připustit (ibid: 33–34). „(…) od roku 1992, navzdory francouzské podpoře vládním jednotkám, která zahrnovala nejen dodávky zbraní, ale také faktickou kontrolu nad bojem s povstalci (…), se vojenská iniciativa přesunula na stranu RPF“ (ADELMAN 2009: 9).

Francouzská aktivita a jednání v Arushi Podle Wallise byla politika Francie vůči Rwandě v letech 1991 a 1992 poněkud dvojznačná. Na jedné straně hostila Paříž jednání mezi vládními silami a veliteli RPF, na straně druhé vydatně vyzbrojovala vládní jednotky. Wallis toto přisuzuje rozdílným přístupům zastánců tzv. tvrdé linie na ministerstvu obrany, v Elysejském paláci a na Ministerstvu kooperace a

zastáncům umírněné politiky, především z Ministerstva zahraničí, kteří preferovali politické řešení. (WALLIS 2006: 42)

Podle Adelmana „rostla francouzská diplomatická aktivita s tím, jak se vládní pozice oslabovaly“ (ADELMAN 2009: 12). Podle Adelmana začal v polovině roku převládat názor, že RPF je schopna ve vojenské konfrontaci s vládními jednotkami uspět, nicméně vláda v Kigali by stále mohla dosáhnout politického vítězství, to podle něj vedlo k tomu, že byl větší důraz kladen na diplomatická jednání (ibid).

V polovině roku 1992 se tak i díky diplomatické aktivitě Spojených států podařilo obě strany přivést k dohodě o zahájení oficiálních mírových rozhovorů, které se konaly v sousední Tanzanii, ve městě Arusha.

Wallis tvrdí, že prezident Habyarimana by neměl tendence jednat, pokud nebyl pod přímým tlakem ze strany RPF (WALLIS 2006: 45). Adelman pak považuje roli Francie v započetí diplomatického procesu v Arushi za klíčovou (ADELMAN 2009: 11). Počátkem roku 1993 však bylo příměří porušeno – RPF opět spustila na severu země ofenzívu, která měla být reakcí na vraždění Tutsiů ve Rwandě. Francie reagovala dalšími vojenskými operacemi – Volcano a Chimera, které měly ochránit francouzské a další zahraniční občany na severu země a také dále podpořit slabé vládní jednotky. Jak uvádí Wallis, bez podpory Francie by válka skončila vítězstvím RPF během několika málo dnů (WALLIS 2006: 48). „Bylo evidentní, že ačkoliv se francouzská vláda snažila o zprostředkování rozhovorů, zůstávala nakloněna vládě prezidenta Habyarimana“ (ADELMAN 2009: 11).

Habyarimana byl však stále pod větším tlakem, jednak ze strany RPF a také ze strany mezinárodního společenství, které prosazovalo politické řešení situace. Habyarimana také musel řešit problém, které mírová jednání přinášela a to dělení moci mezi další politické subjekty. Jeho neochvějná diktátorská pozice tak byla stále více ohrožována. Podle Wallise se v této době také výrazně aktivizovala tzv. Akuza, což byl spolek lidí blízkých prezidentskému páru (tvořen samozřejmě z etnika Hutuů), kterému šlo především o co největší profitování na státní moci. Právě v rámci těchto kruhů mělo být plánováno vraždění Tutsiů a opozičních politiků (WALLIS 2006: 51).

V létě roku 1993 tak došlo k podepsání mírových dohod z Arushy rwandským prezidentem, podle kterých měly být podniknuty kroky k sestavení dočasné reprezentativní vlády a konání svobodných voleb. Po skončení mírových jednání v Arushi byla podle Adelmana Francie pouze pasivním podporovatelem Rwandy. „Francie byla stále posedlá svou představou. Anglofonní vetřelci byli hlavními poživateli dohod a Francie se chovala velmi necitlivě k neobčanské válce, kterou rozpoutali extrémisté proti Tutsiům. Ve chvíli, kdy se Francie opět začala do jisté míry starat, šlo především o ochranu vlastní cti, než o ochranu Tutsiů či zajištění toho, že pachatelé genocidy budou zastaveni a souzeni za své činy.“ (ADELMAN 2009: 12)

Závěr

O zvláštní roli Francie píše i Karel Kovanda, tehdejší velvyslanec ČR v Radě bezpečnosti OSN. Podle něj měla Francie v RB výrazný vliv, jelikož jako jediná země měla detailní informace o dění ve Rwandě. Takže zatímco Velká Británie či Spojené státy se musely spoléhat buďto na své nedostatečné zpravodajské kanály a oficiální informace Sekretariátu OSN, Francie využívala svého přímého angažmá a dokázala tak ovlivňovat tehdejší členy RB. Jak autor popisuje – francouzské stanovisko se vyvíjelo a zatímco počátkem dubna označovala Francie RPF za agresora, postupně došlo k uznání páchání zvěrstev, nicméně Francie se dožadovala uznání, že vraždění je pácháno oběma stranami.

V červnu roku 1994 schválila Rada bezpečnosti rezoluci č. 929, která podpořila iniciativu Francie provést ve Rwandě humanitární misi, která by zde působila do chvíle než dojde k plnému rozmístění mise OSN. Tzv. Operace Tyrkys se však stala předmětem kontroverzí. Představitelé RPF odmítali angažmá Francie, kterou vnímali jako jednoho z úhlavních nepřátel. Podle nich měla tato operace za cíl pouze ochránit prominentní Hutue a umožnit pachatelům genocidy beztrestný útěk ze země. Adelman se snaží na jednom z příkladů, kdy se francouzské jednotky dostaly do střetu s jednotkami z RPF dokázat, že jejich intence byly vskutku humanitární a mírové a byl to naopak Kagame (velitel RPF), který skrze svou zášť vůči Francouzům odmítal vidět skutečnou podstatu operace a vyhledával konfrontaci (ADELMAN 2009: 13–14).

Angažmá Francie ve rwandském konfliktu lze vnímat jako problematické. Úzké vztahy západních států na režimy a politiky, kteří neoplývají citem pro demokratické vládnutí, jsou sice v historii poměrně běžné, nicméně v případě Rwandy je angažmá Francie nutně spojováno s hromadným vyvražďováním a genocidou, která touto malou zemí otřásla. Skutečnost, že mnoho z těch, kteří patřili během Habyarimanova režimu k privilegovaným a podíleli se na politice, která vedla ke genocidě, dnes žije ve Francii je znepokojující. To se týkalo také vdovy po prezidentu Habyarimanovi až do března roku 2010, kdy byla ve Francii zatčena. S nástupem francouzského prezidenta Sarkózyho se zdá, že by ve francouzskou-rwandských vztazích mohlo dojít opět k oteplení a otočení listu směrem k budoucnosti.